Není pochyb o tom, že Hugo Reimann kolem roku 1900 znovu objevil hudebně historický význam Mannheimské školy. Zavedení plynulé dynamiky, rozhodujících novinek ve formální struktuře symfonie, vytváření moderní orchestrální discipliny, použití nových zvukových odstínů a nástrojů v orchestru – to všechno jsou důležitá charakteristika stylového zaměření, která jako současná berlínská a vídeňská škola obvykle zařazovala mezi baroko a klasicismus.

     Avšak při bližším pozorování je zřejmé, že nelze mluvit o jasném ohraničení. Mannheimská škola se osvědčila  jako velmi rozvětvený  útvar, jež zasahoval do různých směrů, jejichž představa se jeví jako nejasná. Na mannheimská léta panování kurfiřta Carla Theodora Falckého (1743-1778) se obecně nahlíží jako na časný rámec. Přece již jeho předchůdce Carl Philipp (1716-1742) založil významný orchestr, u něhož byl již Jan Václav Stamic, „otec“ Mannheimské školy. Carl Philipp potřeboval ve svém  Mannheimském sídle hudebníka z dvorní kapely z Insbrucku a Düsseldorfu, ve které by mistři jako Grua, Finger a Wilderer vynikali a mohli vést původní členy orchestru. Orchestr, jemuž byl Jan Václav Stamic ředitelem a který díky němu a jeho následovníkům dosáhl evropského úspěchu, se zde částečně usadil se členy jejich rodin, které dvě nebo tři generace působily jako hudebníci v kurfiřtských službách: tím se myslí jména jako Cannabich, Stamic, Fränzel, Danzi a jiní. Jejich vztahy učitel-žák se předávaly dál a zůstávaly nezměněny. Mannheimský styl zpovrchněl, stoupal až do klasicismu a konečně přes skladatele jako Franz Danzi a Peter von Winter přes romantismus až po biedermeier. Toto dění prodělal ve smyslu generačního vystřídání; byly tu také podoby, které přečkaly více vývojových fází, jako např. František Xaver Richter (1709-1789), jež zůstal ve své tvorbě po celý život barokním kontrapunktikem nebo Georg Joseph Vogler, který reprezentoval rozkvět mannheimské školy, jehož pokroková harmonika, rytmika a instrumentace nebyly bez vlivu na začínající romantismus (C.M.von Weber a G.Meyerbeer byli Voglerovými žáky).

Carl Theodor a mannheimský orchestr

THEODOR Carl (1724-1799) – kníže sídelního kurfiřtského města, byl významný mecenáš a podporovatel umění. Během jeho panování (1747-1778) byl na mannheimském dvoře, jenž v 50. a 60. letech zaznamenal největší rozkvět, výrazný kulturní život. Přitom bylo velmi dobře znát působení francouzského vlivu na dvorní a reprezentační kulturu, například na sloh zámku podle versailské předlohy (jako třetí největší zámek světa má více oken než ten ve Versaile) a je zřetelně znát na dvorním životě. Vedle divadla, opery, dvorní knihovny a akademie věd tu byl velký a pro vývoj hudby důležitý dvorní orchestr. Tím byl Mannheim často vychvalován tak, že byl označen za „muzikantské Athény Němců“.
     Brilantnost orchestru byla možná z více příčin. Za prvé měla velký význam přirozená podpora Carla Theodora. Hudebníci a skladatelé měli na základě svého sociálního postavení příznivé výchozí podmínky pro svou uměleckou práci. Za druhé vedla práce hudebníků různého původu – mezi jinými z Breslau, Tirol, Düsseldorfu, Holandska, Francie a Itálie – ke sloučení mnohotvárnosti a vzájemného zúrodnění: „francouzské smyčcové techniky s oblíbeným staccatem“ se snoubí s tónem plnosti a zpěvností české hudby. V hudbě vznikají nové impulsy, které mohly být použity jako základ k pozdější instrumentální kompozici Haydna a Mozarta. Za další mohl větší počet hudebníků získat vysokou kvalitu techniky a preciznosti. Vedoucí smyčcové skupiny byli často housloví virtuózové. Dobré vedené orchestrů a vládnoucí disciplína jsou další body, které přispívaly vedle prostředků jednotných smyčců a unisono-nasazení ke zvláštní zvukovému účinku orchestrů: žádný orchestr na světě to v provedení nedovedly. Jeho forte je hrom, jeho crescendo je vodopád, jeho diminuendo je jako v dálce šplouchající potůček, jeho piano je jarní dech“ (z knihy „Mannheimská dvorní kapela za časů Carla Theodora“, Ludwig Fischer, str. 50).

     Hudební věda dneska mluví o tom, že s rozvojem "Mannheimské školy" vznikly důležité prvky instrumentální hudby. Tak se postupně musely pohybové a výrazové prvky, které byly dříve v operní symfonii vyjadřovány sborem a áriemi, stát v instrumentální hudbě stabilním zvukem.Vzorem zde byly dřívější italské koncertní symfonie, jako ústředního druhu bylo často použito zlidovělého menuetu z třívěté symfonie (později tomu bylo naopak), hlavní věta a  závěrečná věta byla silněji odstupňována, stavební kameny hudby byly vedeny jednotlivým hlasem, střední  hlasy  byly více propracovány,tak jako v pozdější fázi jednotlivé instrumentální skupiny motivově samostatné.

Text přeložen z německého originálu, který se nachází na stránkách Kurpfälzisches Kammerorchester (Komorní orchestr falckého kurfiřství) a Mannheim.