|
Před čtrnácti dny jsem si našel nové zaměstnání. Od toho předchozího se nijak zvlášt neliší, ale je to u daleko lepší firmy. Má práce spočívá v odhalování a odstraňování nedostatků počítačů a jejich softwaru. Ano, vím, že to zní nudně. Pořád mi to někdo říká. Tedy ne přímo slovy, ale svými rezervovanými úsměvy a rozpačitým odstupem ve stylu "budeme se k tomu blbečkovi chovat slušně". Je to vážně podivný fenomén, ten názor, že "všichni lidé od počítačů jsou nuly." Na celém světě, každé kanceláři a v každé budově pracují lidé denně s počítači. A jejich přístroje mají neustále nějaké závady. Jsou k tomu předurčeny: jsou to komplexní systémy stejně jako lidské tělo nebo společnost. Když se někdo poraní, zavoláte doktora. Když vypuknou nepokoje, je to policie, od které v takové chvíli očekáváte, že bude hlídkovat před vaším prahem. Když vás začne zlobit textový editor nebo máte rozfragmentovaný hard disk, je to podobné. Tehdy jsem to já, koho potřebujete. Někdo, kdo doopravdy rozumí té kouzelné bedničce na vašem stole a zase ji krásně vyspraví. Ale dostane se nám nějakých díků, získáme nějakou prestiž za svoji pohotovostní službu konce dvacátého století? Ani náhodou. Do jisté míry to chápu. Máme kolem sebe bezpočet nervozních trosek, které navozují dojem, že takový život je k ničemu. Ale v jiných profesích existuje taky spoustu nekňubů, a nikdo nečeká, že přijdou do práce v bekovce a tričku a řeknou: "Programátoři tak chodí normálně". Oficiálně prohlašuji, že umím docela obstojně hrát na bluesovou kytaru, chodil jsem s dívkou a tajně pracoval pro CIA. To poslední není samozřejmě pravda, ale máte aspoň obecnou představu. Donedávna jsem pracoval pro jednu počítačovou firmu, ve které byli samí povrchní lidé. Když si začali vyprávět vtipy o tom, co četli v C++, usoudil jsem, že je čas odejít. Jednou z dalších výhod člověka, který se vyzná v počítačích, je, že mu nehrozí nezaměstnanost, dokud se ty zatracený mašinky nezačnou opravovat samy. Tak jsem se kontaktoval na několika místech, poslal po internetu svůj životopis a do dvaceti čtyř hodin měl sedm nabídek, ze kterých jsem si mohl vybrat.Většinou to byly jiné počítačové firmy, kterým jsem se hleděl vyhnout. Nakonec jsem se rozhodl zkusit to u společnosti zvané VCA. Nasadil jsem si bekovku, oprášil si z košile drobky pizzy a vydal se na pohovor. Vyšlo najevo, že VCA je nevýdělečná organizace, která se věnuje podpoře efektivního obchodního přenosu dat. Zdvořilý, ale rezervovaný generální ředitel, který se mnou vedl pohovor, neměl v celé věci příliš jasno, a tak jsem všemu nechal volný průběh. Společnost sídlila v nových elegantních kancelářích přímo v centru města a zdálo se, že prosperuje dobře, ať už to bylo v čemkoliv. Důvodem, proč hledali někoho, jako jsem já, byla potřeba rozšířit systém, počítače, software a všechno ostatní. Pracovní smlouvu jsem měl na jeden měsíc, plat byl slušný, a tak jsem bez váhání souhlasil. Whitehead, chlápek, který tam byl vedoucím, mě provedl kanceláří. Vypadala stejně jako všechny ostatní, jenom byla prázdná, protože všichni byli na obědě. Potom jsem zasedl s člověkem, který měl na starosti tabulkový procesor, abych zjistil, jaký systém si můžou dovolit. Jmenoval se Egerton a nebyl na obědě, protože byl zkrátka jedním z těch, kteří se domnívají, že jim devítihodinové pracovní nasazení přinese nějaké uznání. Osobně si myslím, že takového člověka je přinejmenším třeba litovat. Připadal mi docela roztomilý, se svými kudrnatými vlasy a intelektuální roztěkaností, a za půl hodiny jsme vyřídili, co bylo třeba. Zatelefonoval jsem na pár míst, domluvil se, ze přijdu za několik dní, a strávil zbytek odpoledne budováním nemocnice ve Rwandě. Tedy, strávil jsem je ve skutečnosti posloucháním hlasité hudby a surfováním po novinkách Internetu, ale klidně jsem tu nemocnici mohl pomáhat budovat, kdyby mě něco takového bavilo. O Internetu se dozvídá pořád víc lidí, ale málokdo má konkrétní představu, co ve skutečnosti obnáší. Je to vlastně nesmírně jednoduché. Před nějakým časem skupina univerzitních a vládních organizací experimentovala s možnostmi, jak propojit všechny své počítače, aby si mohli vyměňovat své zdroje, posílat zprávičky a hrát si spolu Star Trek. Za nějaký čas se začala tato síť rozjíždět svojí vlastní rychlostí; od zvířat v Pentagonu až po drátěné mozky v bekovkách začali všichni přicházet na to, jak spojovat informace a otevírat k nim přístup. Téměř každý velký počítač na této planetě je nyní napojen, a když máte modem a telefon, můžete se tam taky dostat. Říkám vám, neváhejte. Jakmile se tam napojíte, objevíte prakticky celý vesmír. Jsou tam tisíce programů a pravděpodobně miliony textových souborů. Můžete si projít katalogy z newyorské veřejné knihovny, poslat někomu do Japonska zprávu, která se k němu dostane za pár minut, stáhnout si obrázek z obrácené strany Jupiteru a zjistit, kolik plechovek Dr Peppera obsahuje automat v počítačových laboratořích na amerických univerzitách. Většina těchto věcí je poněkud chaoticky organizovaná, ale existuje několik systému, které mají dosah přes celou síť. Jednou z nich jsou takzvané kluby. Dnes existuje takových klubu asi deset tisíc, zahrnují všechny okruhy zájmů od počítačů po výtvarné umění, od science fiction k nechutnostem, od knih Stephena Kinga k ubohým pornům. Není to jednoznačně ilegalní; na té informační dálnici najdete lidi donekonečna blábolit dvacet čtyri hodin denně, každý den v roce. Buď dělají tohle, nebo si posílají obrázky; jsou tam obrazy a zvířata, archívy NASA a abstraktní umění a v klubu alt.billares.pictures.tastless najdete cokoli nechutného od detailních snímku dopravních nehod až po lidi s tvářemi rozleptanými kyselinou. Není to nic pěkného, ale věřte mi, zajímá to jenom zlomek uživatelů. Kluby jsou v podstatě malá debatní centra, která se drží svého tématu. Lidé si čtou zprávy ostatních a odpovídají na ně, nebo posílají svoje vlastní názory či otázky. Některé kluby mají své vlastní počítačové soubory, programy nebo obrázky, jiné mají jenom textové zprávy. Když nad tím teď přemýšlím, jsou tam taky ilegální věci (hlavně drogy); existuje systém, kterým můžete poslat nevystopovatelné a anonymní zprávy, ale nikdy jsem se nenamáhal po tom pátrat. Je to smutné, ale nikdo nemůže doufat, že by udržel krok se všemi kluby. Ani byste si to nepřáli. Mně osobně je naprosto lhostejný poslední vývoj Víceurovňového marketingu nebo moderní metody chovu činčil v Americe a nezajímám se o četbu prázdných megabajtů prázdného žvanění na tato témata. Stejně jako větsina lidí se tedy držím podmnožiny klubů, jež řeší věci, o které mám zájem - počítače Mac, kytarovou hudbu, kočky a tak podobně. Tak teď už máte jasno.
|