|
Wurmser - tlustý, plešatějící, s očima jako skleněnky - se chvíli pásl očima na Williamu Smithovi, pak mlaskl a prohlásil: "Tak, tady ho máte - kompletní, testovaný, odzkoušený voják Šesté říše." "A tisíc takových ho bude následovat," dodal Speidel. "Nebo deset tisíc. Nebo milión." Byl vysoký, hranatý a vypadal jako hladový vlk. Třetí muž v místnosti, Kluge - nakrátko ostříhaný, s mohutnou bradou a chladným, autoritativním pohledem vysoce postaveného důstojníka - ostře poznamenal: "Je lepší nepočítat s dobytým územím dřív, než je doopravdy ovládneme." Poctil Williama Smithe pohledem, v němž se mísila nedůvěra a pochyby. "Nejprve se musíme přesvědčit, jestli je tenhle kašírovaný civil tak účinný, jak prohlašujete." "Chcete se vsadit?" opáčil Speidel. "Nehodlám těžit z něčího selhání," odpověděl upjatě Kluge. "Zajímá mě výhradně úspěch." "Však uvidíte," ozval se Wurmser. Otočil se a vyštěkl na Williama Smithe: "Vztyk!" Wiliiam Smith vstal. Byl asi třicetiletý, prostředního vzrůstu, pohledný, pečlivě upravený a tvářil se inteligentně. "Jméno?" "William Smith." "Poslání?" "Zničit moc dle instrukcí svých vůdců." Kluge svraštil obočí a vyrukoval s otázkou: "Jak?" Požádám každého kandidáta, aby se dobrovolně vzdal moci. Pokud odmítne, zemře." "Jak?" naléhal stále Kluge. Vzbudím v něm touhu po smrti a on ji sám rozvine až k úplnému konci." "Nenávidíš moc?" nahrával Wurmser. "Nenávidím moc," potvrdil William Smith a naprostý nedostatek důrazu propůjčil jeho slovům sílu. Kluge si postěžoval Speidelovi: "Právě z toho mám určité obavy. Narazil jsem na ten problém při čtení některých pojednání o hypnóze. Skutečné kapacity se shodují, že člověka není možno přinutit k něčemu, co naprosto odporuje jeho přirozeným sklonům, k něčemu, co nekoreluje s jeho mravním přesvědčením." "To je pravda - to o hypnóze." Speidel odhalil zuby v úsměvu. "Jeho schopnost však není hypnotická. Neptejte se mě, co jiného to je, protože to nevíme. Je to něco, na co jsme přišli náhodou a dále rozvinuli." "Absolutní ovládnutí mysli," pomáhal Wurmser. "A funguje to!" Odmlčel se a pokračoval: "Jistí východní mistři mohou, a někdy tak i učiní, silou vůle dosáhnout nirvány, jinými slovy smrti. Obvykle jim to trvá několik dní. Žádné vyšetření neodhalí organickou příčinu." Mávl rukou směrem k Williamu Smithovi. "On dokáže přimět každou oběť k lepším výsledkům. Víme to - zkoušeli jsme ho na skupince příhodných budižkničemů. Zašli během několika hodin" - tlumeně se zachechtal - "přirozenou smrtí." "Přihlouplé pokusné morče je jedna věc," vyjádřil se Kluge, kenž se nedal nijak ohromit. "Člověk se silnou vůlí je věc druhá. Ve válce - podotýkám v jakékoli válce - je třeba porazit i odhodlané protivníky." "On to dokáže," opáčil Speidel a do jeho hlasu se přitom nevloudil ani stín pochybností. "Umí válčit tak chytře, že nepřítel ani nepozná, že začal." "Dny pozičních válek jsou minulostí," připojil se k němu Wurmser s nádechem zlomyslnosti. "Už žádné vrhání mas pěšáků proti masám pěšáků. Tohle jsou superšachy jednadvacátého století. Pěšáky necháme na pokoji, dokud nesebereme velké figurky jednu po druhé. Prostě zmizí ze šachovnice - přirozenou cestou." "Znám navrženou techniku." Kluge netrpělivě máchl rukou. "Koneckonců mám svůj podíl na jejím vývoji. Naše metody se sice budou radikálně lišit od všech, které byly až dosud používány, válka však nadále zůstává vojenskou operací. Takový je můj náhled na věc. Proto jsem tak banálně opatrný." "O nic opatrnější, než my." Speidel mu podal seznam. "Podívejte se na to sám. Je to první krátký soupis obětí. Samí pevní lidé disponující značním osobním vlivem. Všiml jste si něčeho neobvyklého?" "Žádný z nich není klíčovým členem opozice," poznamenal Kluge, když si seznam prostudoval. "Opozice tudíž nevycítí nebezpečí, dokud nebude náš první opravdový test u konce," zdůraznil Speidel. "Nebude se jich to týkat, nepojmou podezření. Ve skutečnosti mají tito mocní muži tak málo společného s nepřátelskou vojenskou mašinérií, že jejich předčasný odchod poslouží dobře jako zástěrka celé záležitosti, až se do toho pustíme naostro." "To schvaluji." Kluge mu vrátil list papíru. "Předvedl jste ukázkové cvičení v představivosti. Máte můj obdiv." "Děkuji, generálplukovníku." Speidel byl očividně potěšen. Předal seznam Williamu Smithovi. "Vypořádej se s nimi." William Smith zasunul soupis do kapsy a zvedl klobouk. Jeho jasně řezané rysy vyjadřovaly pouze netečnost. Mohl docela dobře představovat mladého manžela z předměstí, který si vyšel ven poslat dopis. Wurmser jej pozoroval a přeptal se: "Máš všechny dokumenty a pasy?" "Mám je." "Budeš myslet?" "Budu myslet." "V žádném případě se nevrátíš před splněním úkolu?" "Nevrátím," odvětil William Smith chladně. "A v případě vážného ohrožení, poslední východisko...?" "Stisknu červené tlačítko umístěné na hrudi a provedu sebezničení." Jeho ruka se pohnula k saku. "Nesahej tam," vyjekl Wurmser a mimoděk kvapně ustoupil. "Vůbec se toho nedotýkej, dokud budeš mít možnost jiného řešení." "Jste trochu lekavý, že?" neodpustil si Speidel. "Ten červený knoflík není nastaven na takovou citlivost. Nedopřál bych mu ani deset minut, kdyby byl. Věřte mi, chce to pořádný tlak." "Možná," připustil Wurmser, "ale ruka jako jeho je pěkně těžká a jeho stisk nemůžete hodnotit svými, nebo mými měřítky." Zachvěl se, olízl si vyschlé rty a řekl Williamu Smithovi: "Můžeš jít." William Smith si nasadil klobouk a beze slova opustil místnost. Trojice jej v tichosti sledovala, dokud se za ním nezavřely dveře. O dlouhou minutu později se z Wurmserových úst vydral úlevný vzdech. Kluge si rýpl: "Umíte vyrobit bezelstné vojáky z plastu a kovu, vy a Spedidel. Ale sami byste jako vojáci nezazářili." "A co na tom? Dny ládování kanónů jsou pryč." "Ts!" Klugeho výdech byl výdechem člověka, jenž se snaží vyrovnat s převratnými změnami v přítomnosti, přestože stále touží po minulosti. Války ve starém stylu byly snažší - měly zavedená a známá pravidla.
Newton P. Fisher vyzdvihl své mohutné tělo z limuzíny a
vyčerpaně nafoukl převislé tváře. Jeho lehce vypouklé oči
studeně pozorovaly mírného, slušně oblečeného muže, jenž čekal
opodál.
Na vzhledu bruselské kanceláře nic nenasvědčovalo tomu, že je Raoul
Lefevre největším mužem Belgie a jedním ze čtyřiceti největších na
světě. Ani na Lefevrovi samotném nebylo nic neobvyklého. Štíhlý,
drobný, elegantní, tmavý, mohli byste ho zařadit kamkoli coby
normální součást davu.
|