ABEL Carl Friedrich – německý skladatel a gambista (22. 12. 1723 Köthen – 20. 6. 1787 Londýn). 1746-58 byl členem drážďanské dvorní kapely, od 1759 žil v Londýně. Jako první pořádal veřejné abonentní koncerty (spolu s J. Ch. Bachem). Ve své komorní a symfonické tvorbě stylově navázal na mannheimskou školu.

ABEL Leopold August – německý skladatele a houslista (24. března 1718 Cöthen – 25. 8. 1794 Ludwigslust) – nejstarší syn Christiana Ferdinanda Abela. V Drážďanech byl žákem Františka Bendy a roku 1735 se stal houslistou dvorního orchestru v Brunswicku. V letech 1757-1765 působil jako houslista v Sonderhausenu, poté s Bendou v Berlíně; nakonec se stal prvním houslistou v  kapele prince mecklenburg-schwerinského v Ludwigslustu (od 1770). Oba dva jeho synové, August Christian Andreas Abel (1751-1834) a Friedrich Ludwig Aemilius Abel (narozen 1770), byli houslisty v Ludwigslustu. O Leopoldovi Augustovi se bohužel mnoho údajů nedochovalo.

ALBRECHTSBERGER Johann Georg - rakouský skladatel, pedagog a hudební teoretik (1736 Klosterneuburg – 1809 Vídeň) –  od roku 1772 byl dvorním varhaníkem a roku 1792 se stal ředitelem kůru ve svatoštěpánské katedrále. Albrechtsberger komponoval oratoria, mše, komorní hudbu a klavírní skladby. Mozart považoval jeho hru na varhany za jakýsi orientační bod, podle kterého by měli být hodnoceni ostatní varhaníci a Haydn si natolik vážil jeho učebních metod, že k němu roku 1794 poslal na učení Beethovena. Kromě Beethovena u něj ještě studoval  např. Carl Czerny a Johann Nepomuk Hummel. Albrechtsbergerův kompoziční styl včleňoval tradiční kontrapunktické postupy a jeho vliv na „vídeňskou školu“ je zřejmý například v pozdních dílech Mozartových (Symfonie č. 41, „Jupiter“) a v dílech Beethovenových.

ALIPRANDI Bernardo – italský cellista a skladatel (1710 Milán –1792 Frankfurt nad Mohanem) – byl jedním z mnoha italských skladatelů, kteří hledali uplatnění v Německu. První zmínky o něm nalezneme v zápisech mnichovského dvora z 1. října 1731, kdy nastoupil jako komorní a dvorní hudebník s platem 1000 florénů (=2000 šilinků). 22. srpna 1737 Aliprandi nastoupil na místo skladatele kormí hudby místo vyhozeného G. Ferrandiniho; 11. března 1744 se stal koncertním mistrem s platem 1200 florénu, ale od roku 1777 mu byl jeho plat snížen na 1105 florénů. V roce 1788 odešel do penze s platem 500 florénů. O tři roky později se přestěhoval do Frankfurtu a tam také zemřel.
Pro bavorský dvůr napsal několik oper, např. Mitridate (1738) a Semiramide riconosciuta (1740); pro Nymphenburk napsal hru Apollo trŕ le muse in Parnaso (1737) a dvě díla pro představení v mnichovské jezuitské koleji: Vocatio tertia ad nuptias filii regis (1738) a De via a caelo (1738). Iphigenia in Aulide (1739) se také někdy připisuje Aliprandimu, ale ve skutečnosti jde o dílo jiného italského skladatele jménem Giovanni Porta. Pro soprán, alt a komorní orchestr napsal Stabat mater (1749). Dále zkomponoval 18 symfonií, jenž jsou zaznamenány v katalogu mnichovské dvorní kapely z roku 1753.

BACH Johann Christian – německý skladatel (5. 9. 1735 Lipsko – 1. 1. 1782 Londýn). Nejmladší syn J. S. Bacha a Anny Magdaleny, hudebně vzděláván otcem a bratrem Karlem; stylem i zaměřením svého díla se otcovu vzoru nejvíce odcizil. Po otcově smrti roku 1750 se přestěhoval ke svému bratrovi Carlu Philippovi Emanuelu Bachovi do Berlína, který jej po čtyři roky vedl v hudbě. V Berlíně se seznámil s italskou operou a byl jí vskutku nadšen. Roku 1754 odjel J. Ch. Bach do Itálie a byl zde jmenován kapelníkem u hraběte Agostina Litteho, jenž mu poskytl dostatek finančních prostředků na studia u padre Martiniho. Bach přestoupil ke katolictví a stal se skvělým skladatelem chrámové hudby. Jeho prvním velkým dílem byla mše, které se roku 1757 dostalo nadšeného ohlasu. O tři roky později byl jmenován varhaníkem milánského dómu. V této době se přestal věnovat chrámové hudbě a začal se zajímat o divadlo: zkomponoval několik skvělých oper, mší, rekvií a motet. Roku 1761 byla v Turíně  uvedena jeho opera Artaserse, poté následovala neapolská premiéra hry Catone in Utica a o rok později, rovněž v Neapoli, byla uvedena další opera, Allesandro nell'Indie. Všechny tři opery měly ohromný úspěch a renomé J. Ch. Bacha se začalo po Evropě šířit neuvěřitelně rychle.
     Roku 1763 Bach přesídlil do Londýna a 19. února 1763 zde byla v Královském divadle uvedena jeho nová opera Orion. Král a královna byli její premiérou tak okouzleni, že navštívili i její reprízu. Orione byla na programu tři měsíce. Bach byl v této době přijat na místo hudebního mistra(?) u královny Charlotty. Toto místo zastával až do své smrti.
     Roku 1764 se spřátelil s Karlem Friedrichem Abelem, žákem jeho otce, a virtuózem na violu da gamba. Jelikož byl Abel královnin komorní hudebník, byli spolu často ve styku. Ti dva se spřátelili natolik, že se rozhodli společně bydlet a pořádat společně koncerty. Po více než 17 letech společného vystupovaní se jim oběma dostalo velké slávy.
     Ve stejném roce, kdy Bach potkal Abela, potkal také mladičkého Wolfganga Amadea Mozarta, kterého vřele přijal a oba dva hned k sobě našli citový vztah. Bach měl často pro Mozarta různě obtížné hudební zkoušky, jimiž ověřoval jeho génia a nestačil se divit tomu, jak je ten malý chlapec všechny bez chyby splnil. Mozart a Bach také uspořádaly několik společných vystoupení.
     Bach ve velké míře komponoval orchestrální, komorní (stále ještě známé jen z malé části) a klavírní hudbu a jak jeho bratr C. P. E. Bach řekl: „Můj bratr žije pouze pro komponování, kdežto já komponuji jen abych (pře)žil!“ Johann Christian Bach zemřel v Londýně 1782 a za posledních 15 let nadělal dluhy ve výši 5000 liber. Jen díky úsilí jeho přátel se jeho mrtvola nedostala do rukou jeho věřitelů… J. Ch. Bach byl pohřben na dvoře kostela sv. Pankráce v Londýně a dodnes se přesně neví, kde jeho tělo leží. Za svého života v Anglii byl ovšem slavným muzikantem, ale po jeho smrti bylo jeho jméno v tamějších pohřebních záznamech špatně zapsáno a sice jako John Cristian Back.

BACH Johann Christoph Friedrich – německý skladatel a kapelník (21. 6. 1732 Lipsko – 26. 1. 1795 Bückeburg). Devátý syn J. S. Bacha. Žák tomášské školy a svatého otce, studia práv pro otcovu smrt nedokončil a stal se členem a 1758 ředitelem dvorní kapely v Bückenbergu. Komponoval komorní hudbu a na texty svého přítele J. G. Herdega kantáty a oratoria.

BASSI Luigi – italský barytonista (4. 9. 1766 Pessasro – 13. 9. 1825 Drážďany). 1784 byl angažován pro italskou operu v Praze a působil zde do 1806. Vynikal dramatickým projevem. Mozart pro něho napsal part Dona Giovanniho, jehož byl prvním interpretem. Po vídeňském pobytu se za ředitelství K. M. Webera vrátil 1814 do Prahy, od 1815 byl režisérem drážďanské opery.

BECK Franz Ignaz - německý skladatel (1734-1809) - své první lekce na housle dostával od svého otce, Johanna Aloyse Becka, hobojisty a rektora katedrální školy při Palatinově dvoře v Mannheimu. Kromě jiných hudebních nástrojů se také učil hře na kontrabas a varhany a posléze přešel do opatrovnictví Jana Stamice, ředitele instrumentální hudby a dirigenta vynikajícího mannheimského dvorního orchestru. Kurfiřt Carl Theodor si Beckova talentu brzy povšimnul a převzal odpovědnost za jeho vzdělání.
     I když některé prameny tvrdí, že Beck opustil Mannheim kvůli studiu skladby u italského skladatele Galuppiho v Benátkách, jeho žák Blanchard napsal barvitější zprávu, ve které tvrdí, že Beck, miláček dvora, utekl od Palatina poté, co uvěřil tomu, že v duelu zabil svého soka (žárlivého konkurenta) jen proto, aby se o mnoho let později dověděl, zatímco žil v Paříži, že se stal obětí krutého žertu; jeho sok tu smrt pouze předstíral.
     Ať už byly příčiny jeho odchodu jakékoliv, Beck určitě žil několik let v Benátkách už jen proto, že utekl s Annou Onigou, dcerou svého zaměstnavatele, do Neapole. Po jeho důležitém pobytu v Itálii v 50. letech se Beck přestěhoval do Marseilles a stal se dirigentem divadelního orchestru. Přesné datum jeho příjezdu do Francie nevíme, ale jeho jméno tu muselo být dobře známé, jelikož pařížské firmy, rozbíhající se koncem 50. let, vytiskly v rychlém sledu více než 20 jeho symfonií. Úvodní strany šesti symfonií Op. 1 ho popisují jako ‚Komorního virtuosa kurfiřta Palatina a žáka Jana Stamice‘; titulní strana Op.3 dodává ‚a dokonce prvního houslistu koncertu v Marseilles‘. Je známo, že nejméně sedm Beckových symfonií se v Marseilles hrálo od 1760-61.
     Beck se přestěhoval z Marseilles do Bordeaux, kde se i nadále zajímal o divadlo, následně byl jmenován sbormistrem Grand Theatru. Jeho funkce v divadle byly dvojího charakteru, skladatelská a učitelská. Mezi jeho významnější žáky patřil Pierre Gaveaux, Blanchard a Boscha. 24. října 1774 byl jmenován do funkce varhaníka ve Sv. Seurinu, Bordeax a svými výjimečnými improvizátorskými schopnostmi si vydobyl obdiv u (divadelního) sboru. Ale Beckův věhlas se neomezoval jen na Bordeax. V Paříži a Drážďanech bylo publikováno několik sbírek jeho klavírních skladeb; odjel do Paříže, aby se ve Versailles účastnil prvního vystoupení své znamenité Stabat mater a dále pak předehry a průvodní hudby k Pandore, které byly provedeny v Theatre de Monsieur v roce 1789. Ukazuje se, že Beck měl menší problémy s přizpůsobením se revoluční náladě, která v té době ve Francii panovala; během revoluce složil vlasteneckou hudbu, včetně Hymn a l'etre supreme a v roce 1803 nová vláda vyjádřila Beckovi svou pochvalu tím, že ho jmenovala zpravodajem hudební skladby pro Francouzský institut.
     Průkopnický výzkum Hugo Reimanna a Roberta Sondheimera počátkem 20. století soustředil znovu pozornost na většinu Beckových ranných symfonií (asi 1757-66). Kdysi dávno Barry S. Brook chválil Beckovy symfonie jako nejoriginálnější a nejpřekvapivější symfonie z období před klasicismu.‘ Mezi jeho nejpokrokovější rysy v jeho novějších dílech patří užití dechových nástrojů v pomalých větách a ve zvýšeném důrazu kladeném na tematický rozvoj. Jeho vypjatý dramatický styl je také pozoruhodný svým užitím smělých harmonických postupů, proměnlivých rytmech a velmi osamostatněných hudebních hlasech v jeho kompozicích.

BEETHOVEN Ludwig van - na své vlastní stránce. Klikni ZDE.

BILLINGTONOVÁ Elizabeth Weichsell (1765-1818) - byla vynikající sopranistka, ale také komponovala a i když její skladatelské schopnosti byly neobyčejně rozvinuté, její tvorba není příliš rozsáhlá. Byla dcerou Carla Weichsella, německého hobojisty a klarinetisty a její matka byla známou pěvkyní a žákyní J.Ch. Bacha. Elizabeth také chodila na hodiny zpěvu k J. Ch. Bachovi a na hodiny klavíru chodila ke J. S. Schroeterovi. Jako klavíristka vystoupila  na veřejnosti již v ranném věku, kdy ji na housle doprovázel její starší bratr Charles; ve 12 letech už napsala dvě sbírky cembalových sonát. Po smrti J. Ch. Bacha studovala u Jamese Billingtona, hráče na kontrabas a učitele zpěvu, za něhož se roku 1783 provdala. Poté spolu hned odjeli do Dublinu, kde dostali angažmá v Crow Street Theatre. I když zde Elizabeth dosáhla úspěchu, svou skutečnou pěveckou kariéru započala až díky angažmá v Covent Garden, v Arneho hře Love in a Village. Po zbytek sezóny jí byla vyplácena vyšší gáže a mezitím zdokonalovala svoji techniku u Mortellariho. Během letní pauzy odjela na studia do Paříže a následujících šest let působila u v Londýně a na venkovských operách, oratoriích a na koncertech.
     Roku 1794, dva roky po vydání vulgární publikace Jamese Ridgewaye s názvem Životopis paní Billingtonové, odjela společně s manželem a bratrem do Itálie. Dva roky byla v angažmá v neapolském divadle Svatého Karla a roku 1799 dosáhla ve Fioravantiho opeře Le cantatrici villane obrovského úspěchu. V Neapoli se rovněž seznámila s Emmou Hamiltonovou, také skvělou zpěvačkou. Brzy po jejím debutu v neapolské opeře zemřel její muž. Krátce nato se se svým bratrem vydala na triumfální turné po velkých italských operních domech. V Milánu Billingtovoná vystoupila společně s Johnem Brahamema zde se také podruhé provdala za muže jménem Felissent. Ale protože ji týral, brzy jej opustila (podle Kellyho).
     V roce 1801 se vrátila zpět do Anglie, kde se stala velmi žádanou zpěvačkou. Roku 1817 odešla do penze, ale ještě před tím podávala stále vynikající výkony. V Anglii se znovu setkala se svým druhým manželem, s nímž odjela do Itálie a usadili se spolu blízko Benátek, kde roku 1818 za záhadných okolností zemřela.
     Elizabeth Weichsell Billingtonová byla jednou z nejlepších pěvkyň, jaké kdy Anglie měla. Haydn ji popsal jako 'ein grosses Genie' (velkého génia). Měla velký hlasový rozsah, dokonale intonovala, (hlasové) ozdoby, které předváděla v da capo částech byly brilantní a originální, ale někdy za to byla kritizována. Jindy jí bylo vytýkáno nepřesné legato, „chladný“ přednes a povrchní herecké schopnosti. V mládí prý byla velmi krásná a Reynolds ji vyobrazil jako Sv. Cecílii.

BLASIUS Matthäus (Frédéric) (1758 Lauterbourg – 1829 Versailles) – jeho otec, který původně pocházel z Rastattu, byl krejčovský mistr a matka (rozená Burgardová) pocházela ze Schaidtu. Matthäus Blasius, stejně jako jeho starší bratři Johann Peter a Franz Ignaz, kteří později pracovali v Paříži, zdědil i on své hudební vlohy po svých rodičích. Třebaže v rodu Burgardů bylo několik hudebníků, první hudební lekce dostával Matthäus od svého otce, který kromě toho, že byl krejčím, byl také aktivním hudebníkem. Jeho dalšími učiteli byli oba dva starší bratři a několika armádních hudebníků, kteří sídlili ve městě. Naučil se dokonale hrát na housle a klarinet a později na flétnu a fagot.
     Na jaře 1784 Blasius vystupoval v pařížském „Concert Spirituel“. To nás vede k domněnce, že rok před tím strávil Blasius ve Štrasburku, aby zdokonalil svoji hráčskou techniku, pravděpodobně u Františka Xavera Richtera (1709-1789), nejslavnějšího hudebníka ve Štrasburku, spoluzakladatele „Mannheimské školy“, kapelníka, zemského hudebního ředitele a jednoho z nejvýznamnějšího hudebního teoretika druhé poloviny 18. století.
     Roku 1788 byl Matthäus Blasius (na svých pařížských publikacích se podepisoval jako Frédéric) angažován do orchestru „Cómedie Italienne“, později „Opéra Cmique“, nejprve na místo prvního houslisty a o dva roky později na místo dirigenta, jež zastával 25 let. Krátce působil jako hudební ředitel Garde des Consuls a profesor na nově založené konzervatoři. Blasius zbytek života prožil ve Versailles (1816 odešel do penze) a zanechal za sebou značné množství jevištních děl, chrámové a instrumentální hudby.

BOCCHERINI Luigi - italský skladatel (1743 Lucca - 1805 Maddrid?) - narodil se v hudební rodině v italské Lucce; ve 14 letech odjel do Vídně, kde dostal angažmá v tamějším orchestru a zde se také poprvé setkal s hudbou Franze Josepha Haydna. Často se vracel hrát do Itálie, ale od 25. roku začala jeho sláva stoupat a byl pozván do Paříže, kde měl jako violoncellista vystoupit na Concert Spirituel. Ve své době byl považován za velkého virtuosa a jeho skladby byly hojně publikovány a byly nesmírně populární. Další rok přijal nabídku stát se komorním skladatelem u dvora krále Ludvíka v Madridu a na tomto místě setrval do roku 1786, kdy král zemřel a Boccherini přijal místo u Freidricha Wilhelma II. pruského. Ale r. 1797 se vrátil zpět do Madridu a o tři roky později si Boccherini získal přízeň Luciena Bonaparta, Napoleonova bratra, který se později stal v Madridu francouzským velvyslancem. Boccherini velmi obdivoval Haydna a jeho tvorba je Haydnovým stylem velmi ovlivněna a někdy se  proto o něm důvěrně říká, že "Boccherini je Haydnovou manželkou". Během své dlouhé kariéry zkomponoval ohromné množství komorní hudby. Jeho tvorba zahrnuje 91 smyčcových kvartetů (Haydn napsal 83), udivujících 137 kvintetů pro různé kombinace smyčcových nástrojů i spoustu trií, klavírních kvintetů, sextetů, sonát a jiných děl. Jako cellový virtuóz napsal více než 10 vynikajících koncertů pro violoncello, které jsou dnes ovšem velmi málo známé. Ve srovnání s Haydnem nebo Mozartem, Boccherini napsal pouze 30 symfonií, ale na druhou stranu vždy vynikají svou veselostí, přitažlivostí a někdy až překvapivě bohatou invencí.

CALZABIGI Raniero de – italský spisovatel a libretista (23. 12. 1714 Livorno – červenec 1795 Neapol). Kariéru začal jako obchodník. Díky dobrodružné povaze byl jeho život bohatý na skandály, díky nimž byl často nucen z různých míst prchat před stíháním. Calzabigi měl i literární ambice: v r. 1761 přišel do Vídně jako podnikatel ve finančnictví, seznámil se zde s Ch. W. Gluckem, který ho získal ke spolupráci na svém plánu operní reformy. Společně vytvořili významná reformní díla jako Orfeo a Euridika (1762), Alcesta  (1767), Paris a Helena (1770). Koncem 70. let byl Calzabigi po divadelním skandálu nucen z Vídně uprchnout a vrátit se zpět do rodné Itálie. Od 1780 žil až do smrti v Neapoli. Jeho pozdější libreta zhudebňovali slavní italští mistři jako G. Paisiello a A. Salieri.

CANNABICH Johann ChristianInnocenz Bonaventura – německý skladatel (28. 12. 1731 Mannheim – 20. 1. 1798 Frankfurt n. M.) Syn flétnisty a skladatele Friedricha Cannabicha. Již jako třináctiletý (1744) se dostal do mannheimského dvorního orchestru jako žák Jana Václava Stamice a roku 1747 (nebo 1747?) byl jmenován houslistou. Kurfiřt Carl Theodor mu dával plat na studia v Itálii a již na podzim 1750 se začal vyučovat u Jommelliho v Římě, kde setrval až do r. 1753. Je o něm známo, že doprovázel Jommelliho na cestě do Stuttgartu, ale roku 1754 se vrátil do Itálie, kde zůstal až do doby než byl jmenován dirigentem mannheimského dvorního orchestru po smrti J. V. Stamice r. 1757. Roku 1759 se oženil s Marií Elisabethou de la Motte, komornou vévodkyně z Zweibreckenu a díky rodinnému příbuzenství s Zweibreckenovými mohl podnítit vévodu Christiana IV, aby využil svého vlivu a podporoval díla mannheimských skladatelů ve francouzském hlavním městě. Cannabich v roce 1764 doprovázel vévodu na cestě do Paříže a žil v jeho pařížském sídle. V roce 1766 se objevil v Paříži znovu a získal zde výhradní právo k vytištění šesti symfonií a šesti trií a rovněž se setkal s Leopoldem a Wolfgangem Mozartovými. Po roce 1766 byla většina Cannabichových děl vydána pařížskými nakladateli. Při své pozdější návštěvě (1772) vystoupil jako sólista v Concerts Spirituel a získal vyznamenání v prestižní skladatelské soutěži.
     V r. 1774 se Cannabichovi podařilo formálně získat místo ředitele instrumentální hudby, jež předtím zastával Jan Stamic, čímž se stal jediným dirigentem a vychovatelem nejslavnějšího orchestru v Evropě. Následující 4 roky byly pro Cannabicha časem velkého úspěchu a slávy do doby než dvůr přesídlil do Mnichova. Jeho dveře byly vždy pro návštěvy umělců otevřené a byl v kontaktu s mnoha hudebníky, mezi než patřil i Mozart, který v dopise svému otci napsal: “Nedokáži popsat, jak mile se ke mně Cannabich chová”. Mozart žil jednu dobu u Cannabichovy rodiny a téměř denně dával hodiny klavíru Cannabichově dceři Rose, pro kterou zkomponoval Sonátu C dur, K. 309.
     V 90. letech nebyly hudební aktivity dvorního kurfiřtského dvora tak velké a Cannabich, stejně jako jeho kolegové Toeschi a Fraenzl, byl nucen stěžovat si na snížení počtu hudebníků v orchestru a co bylo ještě vážnější, na nevyplácení mezd. Poslední rok svého života Cannabich dostal pouze jednu třetinu svého ročního platu a pokládal proto za nezbytné podniknout koncertní turné, které by zlepšilo jeho finanční situaci. Zemřel 20. ledna 1798 ve Frankfurtu nad Mohanem během návštěvy jeho syna Carla.
     Ačkoliv se má dnes zato, že Cannabichova sláva spočívala hlavně v roli ředitele slavného mannheimského dvorního orchestru, byl rovněž plodným a úspěšným skladatelem, jehož díla byla obdivována stejnou měrou jak v Mannheimu, tak i v Paříži. Napsal operu Azekla (Mannheim 1780), La croisée (Paříž 1788), melodram Elektra (Mannheim 1780), 91 symfonií, houslových koncertů a orchestrálních tria, kvarteta a kvintety.
     Přibližně od roku 1758, kdy se vrátil z Milána, začal spolupracovat s nově jmenovaným dvorním baletním mistrem Etiennem Laucherym, který zapříčinil rozkvět dramatického baletu v Mannheimu a Schwetzingenu (letní sídlo kurfiřta Palatina). Dr. Charles Burney velmi ocenil Cannabichovo představení La foire de village hessoise, které viděl 1772 ve Schwetzingenu a Roland Wuertz a jiní prohlásili, že balet je ideální prostředek pro Cannabichův kompoziční styl (napsal přibližně 40 baletů). Ale jeho symfonie už nevzbudily takovou pozornost a pravděpodobně za to všechno může ‘afektovaný mannheimský styl’, jak se o nich vyjádřil Leopold Mozart. I když měl Wolfgang také určité výhrady ke Cannabichově kompozičnímu stylu, učil se hodně od starších skladatelů, a to pak použil ve svých dílech zkomponovaných v této době, jako například Pařížská symfonie a  pozdější Sinfonia Concertante, K.364. Estetik Schubart popsal Cannabicha jako „filozofa, pracovitého a vzdělaného muže, nikoliv však génia“. Mozartovi se líbil a nesmírně jej obdivoval a poznamenal: „Cannabich, jež je nejlepším dirigentem, jakého jsem kdy spatřil, si chová lásku a úctu k těm, co jsou pod ním‘ (dopis z 9. července 1778).

CIMAROSA Domenico –   italsý skladatel - (17. 12. 1749 Aversa – 11. 1. 1801 Benátky) – syn nezaměstnaného kameníka. Jeho otec, Gennaro Cimarosa, se několik dní po narození Domenica přestěhoval s rodinou do Neapole,  kde získal místo kameníka na stavbě paláce na neapolské Capodimonte. Během stavby Gennaro bohužel zemřel a jeho žena, Anna de Francesca, byla proto nucena vychovávat a živit mladého Domenica sama. Zatímco Domenico začal chodit do školy, Anna si zařídila práci jako pradlena v kostele Sv. Severa, blízko kterého spolu bydleli. Malý Domenico už jako malý se ukázal být jako velmi inteligentní chlapec a brzy upoutal pozornost klášterního varhaníka, otce Polcana, který mu dával první hudební lekce. Na jeho doporučení byl Domenico již ve věku 11 let přijat na Conservatorio di S. Maria di Loreto, což byla jedna z pěti škol, jež byla založena církví pro sirotky a opuštěné děti. Ačkoliv slovo “konzervatoř” měla v tehdejší době poněkud odlišný význam než má dnes, hudba byla stejně důležitým prvkem každodenní výuky, protože figlioli (jak ji chlapci nazývali) zajišťovala hudbu nejen kostelu San Loreta, ale také soukromým bohoslužbám a veřejným účelům.
     V Loretu Cimarosa studoval kontrapunkt, harmonii, skladbu, hru na housle, zpěv a hru na klavír. Asi po 11 nebo 12 letech na konzervatoři, kdy zkomponoval mnoho chrámových děl, Cimarosa dokončil svou první operu buffu o dvou dějstvích. Šlo o operu La stravaganze del conte a poprvé se hrála v neapolském Teatro dei Fiorentini během masopustní sezóny v letech 1771-1772, kdy skladateli bylo 22 let. Protože bylo tehdejším zvykem uvádět ‘v opeře’ tříaktové hudebně-dramatické představení  za večer, Cimarosa uvedl ještě jednoaktovou ‘farsetta per musica’ Le magie di Merlina e Zoroastro, která posloužila jako třetí jednání.
     I když na těchto dvou operách - Le stravaganze del conte (2 dějství) a Le magie di Merlina e Zoroastro (1 dějství) – se podílel stejný skladatel (Cimarosa) a stejný libretista (Pasquale Mililotti), a množství stejných zpěváků, tyto dvě díla jsou na sobě zcela nezávislá, tedy pokud jde o příběh a hudební průběh. Je nutno poznamenat, že v té době nepředcházely typické tříaktové opeře žádné instrumentální předehry, mezihry ani sinfonie; proto neexistuje k opeře Le magic di Merlina e Zoroastro žádná předehra ani sinfonia.
     Přestože Cimarosa nebyl tak uznávaným skladatel jako třeba Piccinni nebo Paisiello (oba působili v Neapoli), dostal zakázky od neapolského Teatro Nuvo na sezóny v 1773 (La finta parigina) a 1776 (I sdegni per amore a I matrimonio in ballo). Zdá se to více než náhoda, že v ten samý rok (1776), co Piccinni odjel do Paříže a Paisiello do Petrohradu, Cimarosovy opery začaly vzrůstat na popularitě.  Během dalších deseti let zkomponoval na zakázku pro Neapolitan theaters 24 oper.
     V roce 1778 obdržel Cimarosa svoji první zakázku z římského Teatro Valle (dalších sedm objednávek od tohoto divadla dostal v následujících dvou desetiletích, když nepočítáme dvě zakázky z římských divadel Teatro Argentina a Teatro delle Dame). Jelikož podle papežského dekretu mohli na jevišti v Římě vystupovat pouze muži, musely veškeré ženské party odezpívat kastráti.
     Co se týče hereckého obsazení, ve všech osmi operách vystupovalo, podle požadavků Teatro Valle, pět postav a každá opera byla ve stylu intermezza, ačkoliv tyto opery nemají v žádném případě nic společného s komickými intermezzi, které byly na počátku 18. století vkládány do děje jednání nebo scén ve vážné opeře ('opera seria').
     L'italiana in Londra (Italka v Londýně), první Cimarosův velký hit, měl premiéru v římském Teatro Valle během masopustní sezóny 1778-79. Díky tomu dostával v dalších pěti letech střídavě zakázky od nejdůležitějších divadel v Itálii i z jiných zemí: z milánské La Scaly, Eretenia z Verony, z florentské Pergoly, turínského Regia a Carignana, petrohradského Hermitage, z vídeňského Burgtheatru, Moniziona z Messiny, lisabonského San Carlaa benátského La Fenice.
     V listopadu 1779 byl třicetiletý Cimarosa jmenován náhradním varhaníkem (neplaceným) královského kostelního sboru v Neapoli. V březnu 1785 povýšil na místo druhého varhaníka s měsíčním platem 8 dukátů, který mu byl vyplácen pravidelně i v případě, že byl mimo Neapol.
     Někdy počátkem 80. let – přesné datum není známo – byl Cimarosa jmenován maestrem na dívčí konzervatoři Ospedaletto v Benátkách. V 1782 složil pro Ospedatello jedno z jeho nejpěknějších oratorií, Absalom.
     Roku 1787 dostal Cimarosa nabídku od ruská carevny Kateřiny II. (1729-1796) na místo kapelníka, které tehdy zastával Sarti. Z Neapole tedy odcestoval lodí, přičemž se na cestě zastavil v toskánském přístavu Livornu a ve Florencii navštívil toskánského velkovévodu Leopolda, snad proto, že byl pozván, aby zde zahrál na fortepiano, které nedávno vynalezl Cristofori a představil ho Leopoldovi. Je téměř jisté, že Cimarosa zkomponoval množství svých klavírních sonát právě během této návštěvy ve Florenci.
     Během cesty do Ruska udělal ještě několik zastávek v Parmě, Vídni, Krakově a Varšavě a všude byl štědře honorován a oslavován. Na petrohradský dvůr dorazil začátkem prosince. V průběhu jeho pobytu v Rusku (1787-91) ovšem došlo k redukci dvorního hudebního orchestru (italské operní společnosti tak kolem roku 1790 zbyli pouze tři zpěváci). Je pravděpodobné, že právě během tohoto období, kdy bylo u dvora nedostatek zpěváků, Cimarosa zkomponoval svou úžasnou jednoaktovou komickou operu Il maestro di cappella (po technické stránce jde sice o kantátu, ale ve skutečnosti je to opera), poněvadž v ní vystupuje jenom jeden člověk. Není tajemstvím, že carevna Kateřina chovala k Cimarosovi a jeho hudbě pouze malý obdiv, a proto není ani překvapením, že skladatel opustil Rusko ihned, jak mu roku 1791 vypršela smlouva.
     Při zpáteční cestě do Neapole se Cimarosa ve Vídni dověděl, že jeho přítel a mecenáš Leopold, někdejší velkovévoda toskánský, je nyní rakouským císařem. Císař Ferdinand jmenoval Cimarosu kapelníkem rakouského dvora. (Jenom pro zajímavost: zatímco právě zesnulý Mozart dostával od dvora ročně 800 zlatých, Cimarosa obdržel 12 000!) V roce 1792 napsal Domenico jednu z nejslavnějších a nejpopulárnějších komických oper Tajné manželství (Il matrimonio segreto; týž rok provedena i v Praze), čímž splnil zakázku na operu od císaře Leopolda. Leopold II. zemřel bohužel ani ne za měsíc poté, co Cimarosovi nařídil, aby celou operu reprizoval.
     Do Neapole se vrátil na jaře 1793, i když si ve Vídni prodloužil pobyt, aby 1. dubna 1792 viděl v Burgtheatru představení své opery Amor rende sagace a 19. června 1792 operu I traci amanti, jejíž provedení se konalo ve stejném divadle.
     Kromě toho, že po návratu do Neapole dostával pravidelné zakázky, byl Cimarosa jmenován prvním varhaníkem královského sboru s měsíčním platem 10 dukátů.
     V červenci 1799 bylo neapolské království okupováno Napoleonovými republikánskými vojsky a byla zde založena 'Parthenopeanská republika'. Cimarosa, který s nimi sympatizoval, zkomponoval vlastenecký hymnus na text Luigi Rossiho, jež se zpíval 19. května při příležitosti spálení královské vlajky. Nicméně se vojsko krále Ferdinanda vrátilo koncem června zpět do města a Cimarosa se ocitl v podivné politické pozici. Snažil se odškodnit zkomponováním kantáty na Ferdinanda (na podnět místního kněze, otce Tonfana), která byla uvedena 23. září. Ve snaze usmířit se s králem, Cimarosa zkomponoval několik dalších děl, ale to krále rozhněvalo ještě víc. Poté král nechal Cimarosu zatknout a uvěznit. Podle Rossiho by Cimarosa bezpochyby přišel o hlavu, nebýt přímluv jeho přátel a přívrženců: kardinála Consalviho, tajemníka státního papežského dvoru v Římě; kardinála Ruffa; nadporučíka a kapitána neapolského království a lady Hamiltonové.
     Poté, co byl požádán, aby ‘navždy’ opustil Neapol, Domenico se v prosinci 1801 vrátil do Benátek. Jednapadesátiletý skladatel, který již byl za celá ta léta přepracován a po neapolském incidentu, jež se na jeho zdraví rovněž podepsal, dostal od Teatro La Fenice zakázku na novou operu. Toto dílo, Artemisa, tragico per musica, operu o třech dějstvích, ovšem nedokončil – zemřel 11. ledna 1801. Po jeho smrti se díky jeho mezinárodnímu věhlasu začaly šířit pověry, že Cimarosu otrávila královna Marie Karolína (skutečná panovnice neapolského království). Veřejné mínění donutilo vládu uveřejnit 5. dubna 1801 zprávu, která potvrzuje, že Cimarosa zemřel na vnitřní onemocnění (rakovinový nádor na žaludku). Pohřební bohoslužba, které se zúčastnili všichni významní občané Benátek, se konala v Chiesa di Sant'Angelo. Orchestr, který hrál zdarma a byl složen z nejdůležitějších benátských umělců doprovázen ohromným sborem, který zabral celou šířku kostela, zahrál hudbu zkomponovanou speciálně pro tuto bohoslužbu Ferdinadem Bertonim.
     V Římě kardinál Consalvi, státní tajemník a Cimarosův dobrý přítel a ochránce, uspořádal velkolepé vzpomínkové ceremonie v Chiesa di San Carlo del Catinari, ve kterém se mj. přednesla jedna z Cimarosových zádušních mší a na které účinkovali všichni přední městští umělci. Kardinál Consalvi také pověřil vynikajícího sochaře Antonia Canovu, aby vytvořil skladatelovu bustu, jež po dokončení byla umístěna nejprve v rotundě kostela a později byla převezena do galerie v Campidigliu.
     Cimarosova nedokončená opera Artemisa měla premiéru 17. ledna 1801 v Teatro La Fenice – tedy přesně týden poté, co zemřel. Zesnulý skladatel dostal při této příležitosti lichotivý posmrtný kompliment, když si publikum vyžádalo spustit oponu v místě představení, kde Cimarosa napsal poslední notu.
     Během 29 let tedy Cimarosa složil na 80 oper, jejichž hudební těžiště je v lehce plynoucí zpěvné melodice, opírající se o rutinní doprovod malého orchestru. U nás je hrávána jeho buffa Těžký život šéfa opery (L‘Impresario in angustie, 1786).

CLEMENTI Muzio – Narodil se 23. ledna 1752 v Římě jako syn zlatníka. Poněvadž záhy projevil sklon k hudbě, dostalo se mu pečlivé hudební výchovy u různých učitelů, a jak tehdy bylo zvykem, hned v několika hudebních disciplínách. Učil se hře na klavír, skladbě, zpěvu i hře na varhany. Jeho nadání a píle byly jistě nevšední, neboť zatímco chlapci jeho věku hrávali ještě na roku kuličky, zastával malý Clementi v devíti již varhanický úřad. Ve čtrnácti letech zasáhl do jeho života osudově Angličan Peter Beckford, který si vymohl na Clementiho otci svolení odvést chlapce do Anglie. U tohoto svého příznivce žil Clementi několik let a vyrostl za tu dobu v prvořadého pianistu, skladatele a učitele. Z jeho pozdějších žáků zvučných jemn vzpomeneme alespoň J. B. Cramera, Johna Fielda, Aug. A. Klengela, I. Moschelesa a F. Kalkbrennera.
     V Anglii se stal Clementi též společníkem nakladatelské firmy a továrny na klavíry a je známo, že využil svého vlivu k  některým vlastním návrhům na zlepšení mechaniky nástroje.
     Roku 1781 podnikl Clementi první cestu po Evropě, přes Paříž a Mnichov do Vídně, kde na 24. 12. byl pro něho před zraky císaře, šlechtických kruhů a několika umělců přichystán čestný zápas s Mozartem o vítězství ve hře na klavír. Císař Josef II., jenž se o sobě domníval, že rozumí hudbě, se moudře rozhodl pro neutralitu. Mozartem ho pak charakterizoval jako „pouhého mechanika“, vynikajícího brilantní hrou pasáží.
     Clementi žil nějaký čas také v Berlíně, kde se oženil s dcerou učitele, nečekal ho však šťastný osud. Jeho mladá žena zemřela již rok po svatbě a Clementi opustil Berlín v hluboké depresi, aby pokračoval ve svém neklidném putování.
     Na cestách strávil velkou část svého života. Byl ve Francii, Německu, Švýcarsku i Rakousku, shledal se jako dospělý znovu se svou italskou vlastí a dostal se až do Ruska. A nikoliv jednou. Uvážíme-li v dnešním věku automobilů, elektrických vlaků a tryskových letadel, že tehdy cestování znamenalo jen dostavník nebo kočár tažená koňmi, drkotající v moři bláta a zítra v oblacích prachu, jistě je to úctyhodný výkon. Clementi se dožil vysokého věku osmdesáti let. Zemřel 10. března 1832 na svém statku v Anglii.
     Se jménem Clementi se i dnes jistě setká každý, kdo se jen trochu vážně zabývá klavírní hrou. Clementi byl pianisticky tak silnou osobností, že je možno považovat jej za tvůrce klavírního stylu, který se stal základem pro klavírní dílo jeho současníků, velkých skladatelů vídeňského klasicismu. Jde ovšem především o dokonalost vnější, vyznačující se virtuózním leskem a brilantností. Clementi byl si přece jen vědom vlastností tehdy nového nástroje, kladívkového klavíru, a dovedl plně využít a zdůraznit jeho klady. Od technické virtuozity, nejvýznačnějšího rysu své doby, jímž získával obdiv, obrátil se později k zpěvnějšímu stylu. Pop stránce skladatelské přispěl k vývoji tzv. sonátové formy, která pak v díle klasiků vykrystalizovala ve vrcholný hudební útvar.
     jako skladatel zanechal řadu sonát a sonatin, klavírní koncert a školu pro klavír. Též skladby pro dva klavíry a pro čtyřruční hru. Psal také symfonie, zvláště v posledních letech života. Nemáme však úplný přehled o jeho díle, neboť určitá část této tvorby se záhadně ztratila v době jeho smrti.
     Clementiho sonatin dodnes používáme v klavírní výuce z instruktivních důvodů. Pro vyšší stupeň dosud žije jeho dílo Gradus Parnassum, v které chtěl skladatel obsáhnout vše, co bylo možno v té době klavírem vyslovit – perlivou techniku, kantilénu i polyfonií a imitační práci s motivem. Z tohoto díla obracíme se stále ke skladbám technickým, kdežto čísla povahy přednesové nebo polyfonní nemají pro dnešek již takový význam.
     Na rozloučenou s Clementim ještě maličkost. Nebo to právě není maličkost? Vy všichni, kteří snad sami máte tu a tam potíže s prstokladem, nemějte za zlé Clementimu, že zavedl systematické prstoklady stupnic. Do té doby vládla zde úplná svoboda názorů. Že však tento smysl pro pořádek  a pevný řád byl důležitým krokem vpřed, ukázalo se již na Clementim samém. Jeho technika byla ve své době zázračná a ve hře terciových pasáží zůstal za svého života nepřekonatelným mistrem.

DANZI Franz (1763-1826) – své první hudební lekce dostával od svého otce, Innocenze Danziho, který od roku 1754 byl v mannheimském královském orchestru zaměstnán jako cellista. U otce se učil zpěvu, hře na klavír a na violoncello a u zakladatele „Mannheimer Tonschule“, Georga Josepha Voglera, (1749-1814) se učil skladbě.
     V patnácti letech se Danzi rozhodl zůstat u mannheimského Královského kurfiřtského orchestru, kde zastával místo cellisty. (V roce 1778 kurfiřt Karl Theodor přestěhoval svůj dvůr spolu s orchestrem do Mnichova.) Ještě předtím než Danzi roku 1783 převzal v bavorském orchestru v Mnichově místo po svém otci, působil v Mannheimu nejprve jako cellista, korepetitor a dirigent v nedávno založeném Národním divadle a na koncertech akademie. Jeho povýšení na zástupce dirigenta v 1798 mu poskytlo řadu nových uměleckých možností, ale  na druhou stranu mu způsobilo mnoho potíží s tehdejším dirigentem, Petrem von Winterem (1754-1825). Následkem toho roku 1807 opustil Mnichov a přijal místo u královského württemberkského orchestru ve Stuttgartu.
     Během čtyř let, které strávil ve Stuttgartu, se Franz Danzi setkal s mladými protagonisty německé romantické hudby, Louisem Spohrem (1784-1859) a Carlem Maria von Weberem (1786-1826), s nimiž si velmi rozuměl a kteří měli na jeho tvorbu nemalý vliv. Poslední místo, jenž Danzi ve svém životě zastával, bylo v bádenském dvorním divadle v Karlsruhe.
     Tvorba Franze Danziho se vyznačuje zálibou v užití dechových nástrojů, ale především on sám se projevil jako schopný pedagog a stal se jedním z těch, kteří razili cestu romantické hudbě.

DEMAR Johann Sebastian (1763-1832) – narozen ve Wissemburku, několik let působil jako varhaník a učitel. Demar studoval u dirigenta würzburkského orchestru Lorenza Josepha Smitta a Františka Xavera Richtera ve Štrasburku. Své první místo dostal pravděpodobně ve Wissemburku. Po dalších studiích u Josepha Haydna ve Vídni a u strýčka v Itálii, přijel Johann Sebastian Demar roku 1788 do Paříže. O rok později odjel do Orléans, kde strávil zbytek života a působil zde jako učitel, varhaník hudební ředitel hudební společnosti, kterou sám založil, dále pak jako dirigent Národního gardového orchestru a konečně jako hudební nakladatel. Demarovo hlavní hudební těžiště spočívalo v tvorbě instrumentální a chrámové hudby, ale byl rovněž jako učitel a nechával si své učební matriály tisknout, jako například učebnici klarinetové školy. Jeho dcera Thérese, nadaná harfistka, která občas působila ve službách císařovny Marie Terézie, byla také dobrou komponistkou.

DIMMLER Franz Anton (1753 Mannheim – 1827 Mnichov) – byl žákem vynikajícího hornisty Josepha Ziwiniho a Georga Josepha Voglera. Již jako 14-ti letý byl angažován jako hornista v mannheimském dvorním orchestru. Brzy po přestěhování kurfiřtského dvora z Mannheimu do Mnichova se začal učit na kontrabas a stal se jedním z nejtalentovanějších hráčů na tento nástroj. Byl rovněž skvělým hráčem na kytaru. Kromě toho, že Dimmler psal singspiely a balety, jež se těšily velké popularitě, zkomponoval i množství klarinetových koncertů pro svého syna, Franze Antona, který se narodil v Mnichově roku 1783 a o 13 let později byl jako klarinetista přijat do Palatinova dvorního orchestru.

DITTERSDORF Karl von –  rakouský skladatel a houslista (2. 11. 1739 Vídeň – 24. 10. 1799 Nový Dvůr u Červené Lhoty). Patřil k nejtvořivějším a nejuniversálnějším vídeňským současníkům Haydna a Mozarta. Navštěvoval jezuitskou školu a protože pocházel z rodiny s dobrým finančním zázemím (jeho otec byl dělostřelecký důstojník), mohl si dovolit ještě soukromé lekce hudby, francouzštiny a náboženství. Ve věku 7 let se začal učit hře na housle a díky vlivnému učiteli, Josephu Zieglerovi, byl o několik let později jmenován členem orchestru v benediktýnském kostele na Freyung. 1. května 1751 se stal členem hudební instituce prince Josepha Friedricha von Sachsen-Hildburghausen a s učitelem Giuseppem Tranim se začal mnohem více věnovat studiu hry na housle. Jelikož Traniho zaujaly první skladatelské pokusy jeho žáka, doporučil jej učiteli jménem Giuseppe Bonno, který jej učil kontrapunktu a volné kompozici. Ditters u něj zůstal až do roku 1761, kdy byl orchestr prince Josepha zrušen kvůli jeho odchodu z Vídně do Hildburghausenu, kde převzal vladařství. Ditters spolu s dalšími hudebníky byl přijat do služeb hraběte Durazza, divadelního ředitele císařského dvora.
     Dittersův kontakt s dramatickou hudbou během 60. let díky jeho působení v divadelním orchestru velmi ovlivnil jeho umělecký vývoj. Když mu ovšem koncem zimy 1764 vypršela smlouva s Durazzem, raději se rozhodl přijmout místo kapelníka u biskupa z Velkého Varadína (dnešní rumunská Oradea), které ještě nedávno zastával Michael Haydn, než sloužit u hraběte Wenzela Sporka, Dittersova nástupce, s nímž si nerozuměl.
     Ditters sestavil dobrý orchestr s malou skupinou zpěváků. Začal komponovat své první vokální skladby, včetně oratoria Issaco a několika oper, a také nezapomínal na instrumentální hudbu.
     V důsledku rozpuštění biskupovy kapely v roce 1769 byl Diters nucen hledat práci jinde. Podařilo se mu najít zaměstnání na knížecím zámku v Johannisbergu a tak trochu doufal, že by tu mohl příležitostně zůstat dalších dvacet let. I když byl na zámku poněkud izolovaný od hlavního hudebního dění, nijak to nemělo vliv na Dittersovu zdejší prestiž. Jeho instrumentální hudba byla rozšířena prakticky všude a jeho vokální hudba, zejména opery, operety a singspiely, se těšily velké oblibě nejen ve Vídni. Během svých služeb byl Ditters 1770 jmenován Rytířem zlaté ostruhy a o tři roky nato (1773) získal za zásluhy a přiměřený poplatek šlechtický přídomek „von Dittersdorf“, který byl podmínkou k získání místa hejtmana ve Frývaldově
     Po smrti arcibiskupa (1795) Dittersdorf obdržel malou penzi, která sotva pokryla jeho osobní potřeby. Ale Karel neměl jen finanční potíže, ale také zdravotní – trpěl artritidou (zánětem kloubů). Naštěstí mu baron Ignác von Stillfried, hudební nadšenec, nabídl bydlení v podnájmu na jeho pozemku v Novém Dvoře u Červené Lhoty, kde zůstal se svou rodinou až do své smrti. Pochován je v Deštné.
     Dittersdorfova tvorba zasahuje do všech hudebních žánrů a velké množství dochovaných tištěných i ručně psaných opisů svědčí o jeho tehdejší velké popularitě. Jeho instrumentální skladby a  symfonie (asi 120), které v jeho tvorbě zastávají zvláště důležité místo, jsou nejlepším porozuměním rozvoje jeho kompozičního stylu.
     Dittersdorf tvořil snadno a ve velkých počtech: asi 40 německých singspielů a hudebních komedií (Lékař a lékárník, 1786; Hieronymus Knicker, 1787 aj.) z nichž mnohé byly hrány i u nás. Stejně populární byly i jeho symfonie, koncerty, divertimenta a komorní skladby, vyznačující se vylehčenou melodikou a formální upraveností. Jeho autobiografie, dopsaná dva dny před jeho smrtí, vyšla česky jako Vzpomínky hudebníka 18. století (1959).

ELSSLER Johann (Florian) (3. 3. 1769 Eisenstadt - 12. 1 1843 Vídeň) - syn Jossepha Elssnera staršího. Od roku 1787 byl Haydnova "pravá ruka" a až do jeho smrti (1809) byl jeho osobním opisovačem not. Poté pracoval jako opisovač ve Vídni. Elsslerovy četné opisy Haydnových děl jsou dnes důležitým zdrojem pro výzkum Haydnovy tvorby.

ELSNER Jósef Ksawery – polský skladatel a pedagog (29. 6. 1769 Grotków – 18. 4. 1854 Elsneróvka u Varšavy). Jeho otec byl nástrojař. Elsner studoval ve Vratislavi a ve Vídni lékařskou fakultu, ale zběhl k hudbě. 1791 byl 1. houslistou brněnského divadelního orchestru, pak ho český impresário Bulla angažoval na 7 let do Lvova. 1799 se stal na 25 let kapelníkem Národního divadla ve Varšavě. 1808 byl zahájen její provoz s Elsnerem jako ředitelem. 1821 se stal rektorem nové konzervatoře. Jeho žákem byl i F. Chopin. V tvorbě byl eklektik, spojoval prvky vídeňského klasicismu a italské opery s polským folklórem.

FUCHS Georg Friedrich (1752 – 1821) – byl synem vinařského statkáře a dvorního lokaje, který se později stal houslistou kurfiřtského dvorního orchestru. První hudební lekce mu patrně dával jeho otec a následně byl poslán na studia do tehdejšího hlavního hudebního centra, Mannheimu. Podle všeho zde studoval na jezuitské koleji, jehož seminarium musicum (hudební semináře) měly výtečnou pověst a úzce souvisely s kurfiřtským dvorním orchestrem. Členové dvorního orchestru v těchto seminářích vyučovali hudbě a všichni se museli podílet na operních a chrámových vystoupeních.
     Georg Friedrich Fuchs studoval skladbu a snad i hru na housle u ředitele, Christiana Cannabicha (1731-1798), vůdce „Mannheimské školy“ od doby, kdy předčasně zemřel Jan Václav Stamic. Svůj oblíbený nástroj klarinet studoval s největší pravděpodobností u jednoho z virtuózů dvorního orchestru, a to buď u Hampela, Quallenberga nebo Tausche staršího.
     Někdy kolem roku 1780 se usadil v Paříži a od r. 1784 publikoval několik svých děl, hlavně pro dechové nástroje a také hudební úpravy pro armádní hudební orchestr.
     Jeho profesionální kariéra dosáhla vrcholu roku 1795, kdy byl jmenován učitelem klarinetu v nově založené Pařížské konzervatoři. O pět let později zde ovšem došlo k drastickým změnám a začaly se propouštět učitelé – Fuchs byl rovněž propuštěn.
     Z Fuchsovy tvorby je jasně cítit „mannheimský“ styl a jeho skladby byly velmi ceněny pro jejich skvělou instrumentaci, jenž byla vzorem mnoha jiných skladatelů.

FUCHS Johann Nepomuk (29. 6. 1766 - 29. 10. 1839 Eisenstadt) - žák J. Haydna; je znám jako jeden z nejdůležitějších skladatelů duchovní hudby své doby. Od roku 1784 působil u orchestru knížete Esterházyho a po Haydnově smrti převzal řízení orchestru.